Neverím

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze.

Proč to a proč tamto? Ty jejich otázky mě přivádějí k šílenství

Mezinárodní či světový den dětí, den růží či květin. Tyto různé názvy se pojí s poměrně novodobým svátkem dětí. Ale proč je slavit? Po většinu známých dějin byly na dně společenského žebříčku. 

„Jsem zodpovědný za svou růži,“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval

Co všechno znamená pro člověka nejstarší pěstovaná a šlechtěná květina? Růže rozporuplná. Na pohled vábivá krása květů a jen o kousek níž bolest trnů. 
Růže voňavá, růže historická, růže Geschwindova, růže léčivá, růže šáronská, růže mystická, růže symbolická. Růže v rozetách katedrál, růže v literatuře, poezii, v meditaci růžence, růže jako symbol ženy a mezi nimi zejména Marie Nazaretské. V moderní době vrátil růži duši Antoine de Saint-Exupéry ve svém dost osobním vyprávění o Malém princi.
Do dalšího ze svých telefonátů Martina s Janem přizvali Janu Hutťanovou ze Slovenského národního muzea, protože řeč bude také o tamní aktuální výstavě šlechtitelů růži.

O zemi, pivu a zemité radosti.

Je k neuvěření, jak kreativní je Země. Je k neuvěření, že člověk přes svůj kořistnický přístup k ní stále tak úplně nezapomněl, že svou inteligencí a snad i moudrostí má Zemi rozvíjet a dál tvořit. No ano, je to věc víry.
V dalším z telefonátů Martiny a Jana bude řeč krom dalšího o stvoření světa poezií či tancem Stvořitele, o povolání člověka k bytí uměleckým aktem, o jeho uvedení do role pastýře Země, a taky třeba o želvě a vřískajícím psu na zahradě u Šimkovičů. Jako host se tentokrát objeví umělkyně a kurátorka Zuzana Janečková.

Janku, co bys dělal, kdyby k tobě přišel Hitler ke zpovědi?

Martina umí překvapit. Dá se na to vůbec odpovědět? Možná by věděl jeho souputník Stalin. Měl dost podobné vidění světa a za mlada studoval v kněžském semináři. Ale dost sarkasmu.
Je osmdesát let po poslední světové válce. Její konec se slaví osmého máje. Nebo devátého. A není to jedno? Hlavně přece, že skončila. No tak docela jedno to není, když na druhém z těch čísel tolik bazíruje skomírající mocnost, která stále touží po světovládě, jako i za té poslední světové války. Přihlášení se k osmému nebo devátému tak dostává značně symbolický význam. Slavíme konec války, víru v život? Nebo přehlídku síly chtivé zmocnit se všeho, co se jí namane?
Společnost Martiny a Jana v tomto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem rozšíří novinářka Soňa Gyarfašová spolu s pamětníky války Branislavem Tvarožkem a Pavlem Friedem.

Byl první máj, lásky a demonstrací čas.

Svátek lásky nebo práce? Co si vybrat? Dost možná má práce a láska k sobě blíž, než by se zdálo na první pohled.
Bez práce nejsou koláče. Nebo spíš chléb, který v naší kultuře představuje základní obživu. Neznamená ale práce mnohem víc? Životní naplnění, seberealizaci i službu společnosti, ba i vesmíru. A co třeba práce na vztahu? 
„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj,“ uvádí Karel Hynek Mácha romantický epos Máj, svou nejvýraznější literární práci, krom jiného o tom, že láska není tak docela zadarmo.
Práce šlechtí. 
Dravě kapitalistická společnost devatenáctého století vyvolala prudkou reakci těch, kteří tahali za kratší stranu provazu, dělníků plně závislých na vlastnících výrobních prostředků, stejně jako intelektuálů, kteří si uvědomovali neudržitelnost tohoto stavu. Mnohem dál než Karel Marx šel tehdy papež Lev XIII., protože práci chápal komplexně i jako spirituální koncept, který se uskutečňuje skrze konkrétní vztahy. Definoval například spravedlivou mzdu v podobě, která se v naší poměrně bohaté a sociálně solidární společnosti nenaplňuje ani dnes.
K telefonátu mezi Bratislavou a Brnem přizvala Martina tentokrát slovenského odboráře a spoluzakladatele občanského sdružení Pracujúca chudoba Jána Košče.

Papež, který nevládl, ale sloužil. Nebo vládl tím, že sloužil?

"Bratři a sestry, dobrý večer. Víte, že povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. Zdá se, že mí bratři kardinálové pro něj šli až na konec světa.“ 
 
Nenucený vtip prvních slov nově zvoleného papeže Františka z balkonu svatopetrské baziliky dával tušit, že mnohé bude odteď jinak. A bylo. Po celých dalších dvanáct let.
 
Co znamenal tento výjimečný člověk pro Jana? A znamenal vůbec něco pro Martinu? Papež je nejvyšší představený katolíků, přesto zcela zjevně zasáhl mnohem širší spektrum lidí. A Martina není výjimkou. Čím to je? Jeho lidskostí, autenticitou, blízkostí? Patrně nezasahovalo to, že byl papež, ale že to byl zrovna on, člověk František. Otevíral i lidem nevěřícím duchovní rozměr bytí? Také o tom je mimořádný díl podcastu Neverím, v premiéře den před slavností Františkova pohřbu.

Nemluví se o ní. Je příčinou existenciálního strachu mnohých. Ale co s tím? Co si počít se smrtí?

Smysl nehledejme v utrpení, v něm žádný smysl není, píše teolog Aleš Opatrný. Ale hledejme smysl života, i když se odehrává v utrpení. Jaký je smysl smrti? A jak se k této životní nevyhnutelnosti postavit? 
Proč se smrti tolik lidí bojí, že se dnes u nás možná většina pohřbů odehrává bez obřadu? Dá se smrti utéct, když se o ní přestane mluvit? No dobře, tak nedá, ale proč ji adorovat? A nedělají právě to křesťané na Velký pátek?
K dalšímu z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem Martina s Janem přizvali mladou ženu Romanu Odstrčilovou, která v pohřebnictví vidí své poslání. A pokud snad při tom někoho napadne děsivá postava Karla Kopfrkingla z Fuksova Spalovače mrtvol, tak ne, je to docela jinak. Není třeba se bát.

Žil v době cupované nenávistí různě věřících. Absurdní? No jistě.

Jan Amos Komenský je nejčastěji nazýván učitelem národů. A výtečným pedagogem skutečně byl, nejen na svou dobu. Ale šlo mu skutečně jen o to? Neměl mnohem větší ambice směrem k uspořádání společnosti, v níž žil? 
Jeho sedmnácté století bylo roztříštěné válkami pod vlajkami znepřátelených náboženských vyznání. Není divu, že akcentem své tvorby směřoval k všenápravě věcí lidských.
Nejen pedagogický, ale duchovní odkaz tohoto moravského rodáka se dlouho po jeho smrti rozšířil po celém světě. Jak je možné, že o Moravě, kterou mnohdy nechtějí znát ani Češi či Slováci, vědí docela důkladně v subsaharské Africe? Jak se stalo zemi, která nikdy neměla své kolonie, chtělo by se říci Bohu díky, že se dnes za Moravany označují i domorodí Afričané zelených savan se slony, žirafami a lvy? Ano, Komenský v tom hraje podstatnou, jakkoliv nepřímou roli.
Martina se reportážně vypravila za mladými divadelníky do malokarpatského Pezinku. Jan o kousek dál do východní Afriky. Krom jiného o souvislostech těchto světů spolu v dalším ze svých pravidelných telefonátů debatují. Nedlouho po 433. narozeninách hlavního jmenovatele toho všeho, původem Moravana, jazykem Čecha a povoláním teologa, jak sám sebe označoval. Jan Amos Szeges Nivnický, po otci nazvaný Komenský. I tak se podepisoval.
V nejstarším dochovaném rukopisu napsal devatenáctiletý Jan (1611): „V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti kterak by dobře umřel.“

Kněží jako agenti v řadách tajných služeb. Je to vůbec možné?

Jaký byl postoj kněží ke komunistické diktatuře? Klasická Gaussova křivka. Na jedné straně řada hrdinů v disentu, vězněných i umučených. Uprostřed mohutná šedá zóna. Na druhé straně kolaboranti. A úplně na kraji mimořádně podivná skupina agentů tajných služeb infiltrovaných mezi kněze.
Jde ale o kněze, od nichž se oprávněně čeká větší morální integrita. Neměla by ta Gaussova křivka být méně klasická? Jak je možné, že vůbec někdo takový existoval? A jak se k tomu staví církev? 
Mezi kněze v této celkem odpudivé dvojroli patřil v českých zemích například Karel Simandl, Blažej Müller či František Jindřich Holeček. Všichni jsou hodnoceni kontroverzně, možná i proto, že vnitřně rozpolcení i byli. Na jedné straně udávali a aktivně spolupracovali s komunistickou rozvědkou, ale dokázali udělat i dobrou práci. Blažej Müller dokonce pomohl kněžskému disidentovi Ladislavu Heryánovi. Podstatně víc kněží však dostal do kriminálu. Pochopitelně jejich příběhy nejsou stejné, ale jedno stejné zjevně je, totiž schizofrenní život dvou tváří, což je patrně pokřivilo natolik, že s utajením své historie pracovali v církvi na mnohdy vysokých postech i po pádu komunistické totality. Jakoby nic. Dokud se na to veřejně nepřišlo.
Před pěti lety měl premiéru pozoruhodný slovenský film Služobníci. „Píše se rok 1980. Michal a Juraj jsou dva studenti bohoslovecké fakulty v totalitním Československu. Jejich učitelé ze strachu před zrušením kněžského semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti.“ (Aerofilms) 
Martina v telefonátu s pořadovým číslem 007 přizvala k rozhovoru Ivana Ostrochovského, režiséra filmu Služobníci, ale řeč bude také o kolaborujícím biskupovi Josefu Vranovi, o němž veršoval Ivan Magor Jirous, o kapitulním vikáři s láskou k luxusním autům Zoltánu Belákovi, o agentu komunistické rozvědky Františku Jindřichu Holečkovi, ale též o orientalistovi v tajných diplomatických službách Aloisi Musilovi. Jde-li o posledně jmenovaného, tak ano, dá se mluvit o kněžích v tajných službách vlády, jejichž působení bylo pozitivní. Možná dost záleželo na tom, jaká vláda to byla. Anebo ne?