Neverím

O kořenech, které i bolí. Co zůstává, když odejdou babičky a dědečkové?

Letní potok, chalupa a hlas po drátě. Příběhy zpoza lopuchu. Husákovské léto bez moře, ale s nimi. S babičkami a dědečky a těmi dalšími, na které nelze zapomenout. Paměť proti času.
Jsou rozhovory, které se stanou vzpomínkou už ve chvíli, kdy zní. Tento letní telefonát mezi Brnem a Bratislavou je právě takový. Martina a Jan si povídají o koupání v řece, o chalupách, o dědečcích a babičkách. A z jejich slov zní cosi přesažného. Totiž paměť, která nemizí.
Vzpomínají na dětství pod slivkou, na zvuky házení hrášku do košíku, na babiččin oblíbený pasiáns, dědečkův smích a jeho milion kilometrů bez nehody, na husákovské léto bez moře, ale s dravým potokem a spoustou příběhů s ním spjatých. Mluví o lidech, kteří je formovali. Ať už to byli vlastní prarodiče, nebo ti další, co přišli zvenčí. Lékařka z Šariše, stařičký farář z Vysočiny.
To všechno v blízkosti svátku všech babiček a dědečků, totiž svátku svatých Anny a Jáchyma, prarodičů Ježíšových. Taky k nim chodíval na prázdniny? Taky vzpomínal na jejich hlas, gesta, na to, když ho drželi za ruku?
„Svatá Anna, chladna z rána,“ praví stará pranostika. No, možná se tak někdy chová počasí, ale vzpomínky Martiny a Jana spíš hřejí, i když ne tak docela beze smutku.

Trocha hudby, trocha mystiky, trocha prázdninového jiného času

Co spojuje Iggyho Popa a indiánské týpí? Ani ne tak severoamerický původ, jako něco mnohem prostšího, totiž prázdniny, které si lze jen těžko představit bez letních festivalů, stejně jako táborů.
Tentokrát si Martina a Jan netelefonují, ale píší pohlednice. Tedy píší zvukem. Martina z Trenčína z největšího slovenského multižánrového open-air festivalu Pohoda a Jan z Vysočiny z indiánského tábora řízlého křesťanstvím, kde vaří v kuchyni a při mši v týpí. Kuchař, kněz a šaman. Nekvašený chléb na oltář bývá čerstvý, upečený těsně před použitím na rozpáleném kameni pod širým nebem. Krom jiného dost dobře chutná.

Neznámo před tebou, neznámo za tebou. Nebeská vteřina svobody

O poutnících, turistech, tulácích, čundrácích, prorocích, výletnících, trempech, vandrácích. O mistrech turistického sportu, nebo možná raději o lehkonohých ptácích. Jak je libo.
Janovi se s tímto docela letním tématem neustále pojí jméno Miloslava Nevrlého a jeho úvahy o hře na poutníka s lehkým srdcem. Martina tak trochu rehabilituje turistiku, zdá se. Hostem jejich telefonického rozmlouvání je rozhlasová moderátorka a redaktorka s doktorátem sociologie Zuzana Botiková, protentokrát právě v roli turistky. Nebo poutnice?

Zázrak se odehrává za zrakem. Příčina bývá celkem jasná, jen těžko měřitelná.

O Cyrilu, Metoději a Janu Husovi, významných postavách těchto dní. O svatých, s čímž se Martina stále tak trochu pere. O náhodě jako konceptu myšlenkového lenocha.
Téma tohoto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem je česko-slovenské, nebo spíš moravské, přičemž Moravou se zde nemyslí země, která se tak dodnes nazývá. Tedy ne výhradně jen ta. Jak je to s těmi našimi kořeny představovanými Cyrilem a Metodějem, dvěma dávnými Řeky, které jsme si přivlastnili? Nebo spíš možná oni sami se stali jedněmi z nás, svou volbou. Snad i jejich úspěch mezi našimi předky spočíval v tom, že nezůstali jen poučujícími cizinci ze vzdáleného kulturního centra.
Jan Hus už zas tak postavou česko-slovenskou není. Ale člověkem statečným a inspirativním, stejně jako kontroverzním bezpochyby ano. Nese tedy atributy světce, i když se o něm takto zpravidla nemluví. Co znamená být světcem? Jak probíhá proces kanonizace? Jakou roli v něm hrají zázraky? A co to zázrak vlastně je?

Poezii nerozumím, není pro mě. Nanejvýš jen po kapkách

Svléká smysl do naha, je postelí, v níž jazyk ztrácí zábrany, je neposednou milenkou, co tě občas dostane do průšvihu. Hovor o poezii s uměle inteligentním chatem může být docela zábavný, zdá se.
Otvíráme letní téma. Protože kdy jindy se začíst do poezie, než právě v tomto čase pokojném, vyklidněném. Poezii dost možná hodně lidí nevyhledává i vlivem nepříliš dobrých vzpomínek ze základních škol, v nichž se často dával větší důraz na systematickou vědomost o básnících a směrech a uměleckých skupinách, místo toho, aby učitelé uváděli do jazyka poezie samotné.
Přitom většinu z nás spíše než jazyk fakticky přesný fascinuje jazyk emotivní, příběhový, obrazný, který je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce. I v běžné komunikaci spousta lidí užívá metafor či analogií, někdy i značně peprných, aniž by to možná tušili, což už je k jazyku poezie docela blízko. Poezie tedy možná straší spíš svým názvem, žánrovou klasifikací, kterou si pamatujeme ze vzdělávacího systému. Přitom je sdělnější a překvapivě blízká i těm, kteří říkají, že poezii nerozumějí a ani nechtějí rozumět.
Na co si ze školy vzpomínáte vy? Dost možná jen na úryvky slavných básní, které jste se museli do úmoru učit a recitovat, aniž byste je chápali. A v lepším případě poezii od té doby jen ignorujete.
Další z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem o poezii je, ale jistě ne o ranci faktografických údajů o básnících a básnění, protože to je Martině i Janovi z duše odporné. Společnost jim budou dělat Ivana Komanická, Laco Novomeský, Juan de la Cruz a Karel Hynek Mácha.

Nastává středoletní noc a její sen. O světle, které temnota nedokáže zničit.

O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem.
Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem.
V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury.
To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?

Člověk je bytostí vody. A taky světla a vzduchu. Jak fotosyntéza ovlivňuje spiritualitu?

Voda je nezbytným prostředím nám známého života. I proto patří k základním symbolům literatury, stejně jako teologie. Přičemž symbol není něco jako, ale viditelné znamení neviditelné reality.
 
Další z telefonátů nakonec překvapivě není ani telefonát, protože Martina přijela za Janem do Brna. A přivezla svého manžela, biochemika Martina. A nahrávku svého rozhovoru s Alenou Trančíkovou, expertkou na vodu z Bratislavské vodárenské společnosti. A taky vodu samu, v podobě, jak sama řekla, velkého „slejváku“. A aby toho nebylo málo, celé se to odehrálo na Medarda, přičemž my samozřejmě nejsme pověrčiví. Ani trošku.
 
Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Neboli když 8. června prší, prší i dalších čtyřicet dní, vysvětluje pranostiku umělá inteligence. A dodává, že jde o pověru, protože to ne vždy platí. Tak teď už to víme.

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze.

Proč to a proč tamto? Ty jejich otázky mě přivádějí k šílenství

Mezinárodní či světový den dětí, den růží či květin. Tyto různé názvy se pojí s poměrně novodobým svátkem dětí. Ale proč je slavit? Po většinu známých dějin byly na dně společenského žebříčku. 

„Jsem zodpovědný za svou růži,“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval

Co všechno znamená pro člověka nejstarší pěstovaná a šlechtěná květina? Růže rozporuplná. Na pohled vábivá krása květů a jen o kousek níž bolest trnů. 
Růže voňavá, růže historická, růže Geschwindova, růže léčivá, růže šáronská, růže mystická, růže symbolická. Růže v rozetách katedrál, růže v literatuře, poezii, v meditaci růžence, růže jako symbol ženy a mezi nimi zejména Marie Nazaretské. V moderní době vrátil růži duši Antoine de Saint-Exupéry ve svém dost osobním vyprávění o Malém princi.
Do dalšího ze svých telefonátů Martina s Janem přizvali Janu Hutťanovou ze Slovenského národního muzea, protože řeč bude také o tamní aktuální výstavě šlechtitelů růži.