Neverím

„Přišel jsem do Číny a uviděl chaos, šedou krajinu a lidi oblečené stejně. Přesto jsem tam našel přátele.“

Evropa jako prostor plurality a individuality, oproti kolektivistické a hierarchické Číně. Je to tak prosté? Nemůže se Čína stát zrcadlem, v němž lépe pochopíme sami sebe?

„Když mi dala kněžské požehnání, vnímal jsem plnost Božího ducha.“ Bojí se církev matky?

Proč má Slovensko patronku s probodeným srdcem? Co znamená Maria pro ženy, pro víru i pro církev, v níž stále vládnou muži? Nevěřící Martina se ptá a kněz Jan docela překvapivě odpovídá.
Rozhovor Martiny a Jana se otevírá i dalším otázkám. Má utrpení samo o sobě hodnotu, nebo jde spíš o to, jak se k němu člověk postaví, když už přijde? „Jsem trochu kritický vůči své katolické církvi, protože až příliš adorujeme utrpení. Nemyslím si, že by Ježíš utrpení vyhledával. Ale nevyhýbal se mu, když to jinak nešlo.“ „Tak proč se musím v kostelích dívat na obraz trpící Marie s umučeným synem v klíně? Sama jsem to zažila, když jsem chovala v náručí své mrtvé dítě.“ „Možná právě proto. Aby ses s ní mohla identifikovat. Rozumí ti. Utrpení je součástí života, ale není to hodnota samo o sobě. Ježíš učil, že s námi bude v radosti i bolesti. A jeho matka to chápala.“ I v této souvislosti Jan otevírá příběh Ludmily Javorové, ženy tajně vysvěcené na kněze, ženy v této roli umlčované. Bojí se církev matky? Ale bez ní by žádné křesťanství nebylo.

Žák není podřízený. Je to parťák. A učitel se od něj může hodně naučit.

Martina a Jan se baví o škole. Jak o té své, kde o desáté svačili na ubrouscích s vyšitými iniciálami a modrým slonem, tak o té dnešní, kde se víc než kdy dřív ukazuje, že vzdělávání není jen o učivu.
„Můj první den ve škole? Bělostný kabátek a velká kapka krve na něm,“ vzpomíná Martina na zážitek starý skoro půlstoletí. Ale taky na události poměrně nedávné, ze života jejích dětí. „Po kovidu zůstaly poznamenané. Něco důležitého v jejich vývoji se zastavilo.“ Jan dodává, jak tato doba podivného bezčasí zasáhla jeho studenty. Jakoby každý semestr přicházela nová generace. A vzpomíná na svůj vlastní gymnaziální iniciační zážitek z listopadu 1989. „Škola se tehdy otřásala stejně jako celý režim.“ Jakoby v mžiku se znovu mezi lidmi objevila dávno zapomenutá slušnost. A taky porozumění mezi generacemi učitelů a studentů. „Je důležité, aby se vzájemně poslouchali. A aby když řeknou svůj názor, druhá strana ho respektovala.“
Poslechněte si nový telefonát mezi Bratislavou a Brnem, kde je toho mnohem víc. Jak na školu vzpomínají a co si o ní myslí redakční kolegové Téma.21? Jsou osobní a odhalují se více, než umožňuje jejich žurnalistická práce.

Slovenské národní povstání narovnalo Slovákům záda

Čím je tato významná dějinná událost pro Slováky? A čím pro Čechy? O co šlo tehdy Stalinovi? A o co jde dnes Putinovi? „Nevím, co je v jeho hlavě, ale žije v strašlivé temnotě.“
Slovenské národní povstání bylo v mnoha ohledech výjimečné. Jak ve vojenské síle a rozsahu, tak v tom, že šlo o povstání v dosud nacistickém státě a ne okupovaném. Naopak výjimečné nebylo, že Stalinův Sovětský svaz se v pomoci povstalcům rozhodoval výhradně podle politického klíče. Šlo o budoucí sféry vlivu.
Povstání bylo nacisty vojensky potlačeno, ale přesto mělo zásadní politický význam. Umožnilo Slovensku stát se součástí vítězné koalice a Československu poválečnou obnovu. „Porážka na bojišti neznamenala porážku v dějinách,“ shodují se v dalším ze svých telefonátů Martina a Jan a připomínají, že navzdory geopolitice narovnalo povstání Slovákům záda.

„Já už ty Rusy znám,“ řekl děda a zamkl otce ve sklepě

Martina a Jan o rodinných vzpomínkách na rok 1968. O víře, naději a zbraních, které je zadusily. Historie se neopakuje, ale její motivy se v nových kulisách vracejí znovu a znovu.
Navzdory svému abrahámovskému věku si už Martina ani Jan na Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy nevzpomínají. Jejich rodičům bylo tehdy kolem dvaceti. A tak vzpomínají na to, jak se o těch událostech v rodině mluvilo, nebo spíš nemluvilo a co bylo za tím mlčením. A ptají se svých blízkých, kteří ještě pamatují. A pozorují současný svět, jak se s odkazem této dějinné události zachází. Kdo a pro jaké účely je dnes schopný zaštiťovat se Janem Palachem. Závěrem trochu odlehčeně zabrousí na festival Trutnoff, který se pravidelně koná kolem výročí 21. srpna a už od konce osmdesátých let si nese jistou disidentskou atmosféru.

Když exotika skončí. Jak chutná návrat?

Dovolenkové cesty mívají podobu vonící lákavými dálkami, ale taky tu, která se utápí ve výfukových plynech dálničních kolon, nebo když zjistíte, že letadlo má závadu a dnes prostě nikam neletíte.
Martina se právě vrátila od Baltu a Jan ze Sardinie a ve svém letním telefonátu se potkávají v obou těchto polohách cestování. Vzpomínají na přerušený vzlet a dlouhé hodiny na silnicích. Ale také na letmou chvíli radosti z návratu domů. Martina zůstává s rodinou ještě pár dní na rodné chalupě a Jan se chystá na hody ve své farnosti. A s drobnou nadsázkou říká, že kdyby jako farář nedorazil včas, už by se ani nemusel vracet.

Mezi Baltem a Středomořím. Spojuje je víc, než by se zdálo

Lze vůbec nalézt souvislost mezi pobaltským Pomořanskem a středomořskou Sardinii? Překvapivě ano. Nejen téma moře, ale i příběhy méně známých jazyků a pohnutá historie těchto míst.
Martina a Jan v dalším z letních telefonátů, tentokrát rozkročení mezi Baltem a Středomořím, mezi Gdaňskem, u kterého je právě teď Martina a sardským L’Avru, kde je právě Jan. „Tady u Baltu je krásných dvaadvacet stupňů a pršet bude až za hodinu,“ říká Martina. Jan je vděčný - vzhledem k rozmarnosti tohoto léta - za příjemných třicet, azurové nebe, s tím, že déšť přijde až koncem září, jak je na Sardinii obvyklé. Jak si může porozumět milovnice severu a milovník jihu? Překvapivě lehce. Možná proto, že je spojuje moře se svou zdánlivě nekonečnou svobodou.
Řeč plyne i kolem pohnuté historie míst, kde dovolenkují. Předválečný, válečný a poválečný Gdaňsk. Formativní éra banditismu v novověké historii starobylé Sardinie. Nefunkční státní správa, vendeta, zbojník zvaný Il Muto di Gallura, podle něhož byl natočený film, který Italové musejí sledovat s titulky, protože je celý v gallurské sardštině. Vedlejší jazyky Evropy, jako je kašubština na polském severu a několik druhů sardštin na středomořském jihu. Přesto na místech, o nichž je řeč, jde o jazyky hlavní.

Kolik bolesti stojí ranní radost? Káva s příměsí pochybností

Káva jako nevinné potěšení? Možná. Ale jen do chvíle, než se začnete ptát, odkud přišla, kolik vody stála a kdo za ni skutečně zaplatil. Ale i tak je vážně dobrá. Co s tím?
Koťogo. Pokud vám tento pojem přijde poněkud poťouchlý, pak jste pravděpodobně Češi. Slováci takto povětšinou označují něco, co Češi znají jako moka. Tedy úpravu kávy v charakteristické italské konvičce. La macchinetta, stroječek, odtud moka. Jak ale vzniklo koťogo? Jedni tvrdí, že zvukovou podobností některých italských slov s maďarskými, která označují charakteristické bublání. Teorií je ale víc. Je to záhada. A taky skvělé téma pro letní tlachání Martiny s Janem mezi Bratislavou a Brnem.
Jenže to není jen o radostech. Přemíra konzumace kávy způsobuje ekologické katastrofy kdesi v místech, kde se mnohdy ani nepije. Paradoxně se může stát, že se v evropské kavárně vášnivě diskutuje o hrozivých environmentálních dopadech působení člověka, nad šálkem kávy, který se klidně může stát jedním ze symbolů tohoto procesu. Pití kávy přemírné a umírněné.
Hořkost ke kávě patří. Ale co když zůstane i po posledním doušku? Rozhovor s nadhledem i respektem naznačuje, že i tak obyčejná věc jako ranní káva může být zrcadlem světa a našeho místa v něm.

O kořenech, které i bolí. Co zůstává, když odejdou babičky a dědečkové?

Letní potok, chalupa a hlas po drátě. Příběhy zpoza lopuchu. Husákovské léto bez moře, ale s nimi. S babičkami a dědečky a těmi dalšími, na které nelze zapomenout. Paměť proti času.
Jsou rozhovory, které se stanou vzpomínkou už ve chvíli, kdy zní. Tento letní telefonát mezi Brnem a Bratislavou je právě takový. Martina a Jan si povídají o koupání v řece, o chalupách, o dědečcích a babičkách. A z jejich slov zní cosi přesažného. Totiž paměť, která nemizí.
Vzpomínají na dětství pod slivkou, na zvuky házení hrášku do košíku, na babiččin oblíbený pasiáns, dědečkův smích a jeho milion kilometrů bez nehody, na husákovské léto bez moře, ale s dravým potokem a spoustou příběhů s ním spjatých. Mluví o lidech, kteří je formovali. Ať už to byli vlastní prarodiče, nebo ti další, co přišli zvenčí. Lékařka z Šariše, stařičký farář z Vysočiny.
To všechno v blízkosti svátku všech babiček a dědečků, totiž svátku svatých Anny a Jáchyma, prarodičů Ježíšových. Taky k nim chodíval na prázdniny? Taky vzpomínal na jejich hlas, gesta, na to, když ho drželi za ruku?
„Svatá Anna, chladna z rána,“ praví stará pranostika. No, možná se tak někdy chová počasí, ale vzpomínky Martiny a Jana spíš hřejí, i když ne tak docela beze smutku.

Trocha hudby, trocha mystiky, trocha prázdninového jiného času

Co spojuje Iggyho Popa a indiánské týpí? Ani ne tak severoamerický původ, jako něco mnohem prostšího, totiž prázdniny, které si lze jen těžko představit bez letních festivalů, stejně jako táborů.
Tentokrát si Martina a Jan netelefonují, ale píší pohlednice. Tedy píší zvukem. Martina z Trenčína z největšího slovenského multižánrového open-air festivalu Pohoda a Jan z Vysočiny z indiánského tábora řízlého křesťanstvím, kde vaří v kuchyni a při mši v týpí. Kuchař, kněz a šaman. Nekvašený chléb na oltář bývá čerstvý, upečený těsně před použitím na rozpáleném kameni pod širým nebem. Krom jiného dost dobře chutná.