Neverím

Poezii nerozumím, není pro mě. Nanejvýš jen po kapkách

Svléká smysl do naha, je postelí, v níž jazyk ztrácí zábrany, je neposednou milenkou, co tě občas dostane do průšvihu. Hovor o poezii s uměle inteligentním chatem může být docela zábavný, zdá se.
Otvíráme letní téma. Protože kdy jindy se začíst do poezie, než právě v tomto čase pokojném, vyklidněném. Poezii dost možná hodně lidí nevyhledává i vlivem nepříliš dobrých vzpomínek ze základních škol, v nichž se často dával větší důraz na systematickou vědomost o básnících a směrech a uměleckých skupinách, místo toho, aby učitelé uváděli do jazyka poezie samotné.
Přitom většinu z nás spíše než jazyk fakticky přesný fascinuje jazyk emotivní, příběhový, obrazný, který je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce. I v běžné komunikaci spousta lidí užívá metafor či analogií, někdy i značně peprných, aniž by to možná tušili, což už je k jazyku poezie docela blízko. Poezie tedy možná straší spíš svým názvem, žánrovou klasifikací, kterou si pamatujeme ze vzdělávacího systému. Přitom je sdělnější a překvapivě blízká i těm, kteří říkají, že poezii nerozumějí a ani nechtějí rozumět.
Na co si ze školy vzpomínáte vy? Dost možná jen na úryvky slavných básní, které jste se museli do úmoru učit a recitovat, aniž byste je chápali. A v lepším případě poezii od té doby jen ignorujete.
Další z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem o poezii je, ale jistě ne o ranci faktografických údajů o básnících a básnění, protože to je Martině i Janovi z duše odporné. Společnost jim budou dělat Ivana Komanická, Laco Novomeský, Juan de la Cruz a Karel Hynek Mácha.

Nastává středoletní noc a její sen. O světle, které temnota nedokáže zničit.

O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem.
Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem.
V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury.
To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?

Člověk je bytostí vody. A taky světla a vzduchu. Jak fotosyntéza ovlivňuje spiritualitu?

Voda je nezbytným prostředím nám známého života. I proto patří k základním symbolům literatury, stejně jako teologie. Přičemž symbol není něco jako, ale viditelné znamení neviditelné reality.
 
Další z telefonátů nakonec překvapivě není ani telefonát, protože Martina přijela za Janem do Brna. A přivezla svého manžela, biochemika Martina. A nahrávku svého rozhovoru s Alenou Trančíkovou, expertkou na vodu z Bratislavské vodárenské společnosti. A taky vodu samu, v podobě, jak sama řekla, velkého „slejváku“. A aby toho nebylo málo, celé se to odehrálo na Medarda, přičemž my samozřejmě nejsme pověrčiví. Ani trošku.
 
Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Neboli když 8. června prší, prší i dalších čtyřicet dní, vysvětluje pranostiku umělá inteligence. A dodává, že jde o pověru, protože to ne vždy platí. Tak teď už to víme.

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze.

Proč to a proč tamto? Ty jejich otázky mě přivádějí k šílenství

Mezinárodní či světový den dětí, den růží či květin. Tyto různé názvy se pojí s poměrně novodobým svátkem dětí. Ale proč je slavit? Po většinu známých dějin byly na dně společenského žebříčku. 

„Jsem zodpovědný za svou růži,“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval

Co všechno znamená pro člověka nejstarší pěstovaná a šlechtěná květina? Růže rozporuplná. Na pohled vábivá krása květů a jen o kousek níž bolest trnů. 
Růže voňavá, růže historická, růže Geschwindova, růže léčivá, růže šáronská, růže mystická, růže symbolická. Růže v rozetách katedrál, růže v literatuře, poezii, v meditaci růžence, růže jako symbol ženy a mezi nimi zejména Marie Nazaretské. V moderní době vrátil růži duši Antoine de Saint-Exupéry ve svém dost osobním vyprávění o Malém princi.
Do dalšího ze svých telefonátů Martina s Janem přizvali Janu Hutťanovou ze Slovenského národního muzea, protože řeč bude také o tamní aktuální výstavě šlechtitelů růži.

O zemi, pivu a zemité radosti.

Je k neuvěření, jak kreativní je Země. Je k neuvěření, že člověk přes svůj kořistnický přístup k ní stále tak úplně nezapomněl, že svou inteligencí a snad i moudrostí má Zemi rozvíjet a dál tvořit. No ano, je to věc víry.
V dalším z telefonátů Martiny a Jana bude řeč krom dalšího o stvoření světa poezií či tancem Stvořitele, o povolání člověka k bytí uměleckým aktem, o jeho uvedení do role pastýře Země, a taky třeba o želvě a vřískajícím psu na zahradě u Šimkovičů. Jako host se tentokrát objeví umělkyně a kurátorka Zuzana Janečková.

Janku, co bys dělal, kdyby k tobě přišel Hitler ke zpovědi?

Martina umí překvapit. Dá se na to vůbec odpovědět? Možná by věděl jeho souputník Stalin. Měl dost podobné vidění světa a za mlada studoval v kněžském semináři. Ale dost sarkasmu.
Je osmdesát let po poslední světové válce. Její konec se slaví osmého máje. Nebo devátého. A není to jedno? Hlavně přece, že skončila. No tak docela jedno to není, když na druhém z těch čísel tolik bazíruje skomírající mocnost, která stále touží po světovládě, jako i za té poslední světové války. Přihlášení se k osmému nebo devátému tak dostává značně symbolický význam. Slavíme konec války, víru v život? Nebo přehlídku síly chtivé zmocnit se všeho, co se jí namane?
Společnost Martiny a Jana v tomto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem rozšíří novinářka Soňa Gyarfašová spolu s pamětníky války Branislavem Tvarožkem a Pavlem Friedem.

Byl první máj, lásky a demonstrací čas.

Svátek lásky nebo práce? Co si vybrat? Dost možná má práce a láska k sobě blíž, než by se zdálo na první pohled.
Bez práce nejsou koláče. Nebo spíš chléb, který v naší kultuře představuje základní obživu. Neznamená ale práce mnohem víc? Životní naplnění, seberealizaci i službu společnosti, ba i vesmíru. A co třeba práce na vztahu? 
„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj,“ uvádí Karel Hynek Mácha romantický epos Máj, svou nejvýraznější literární práci, krom jiného o tom, že láska není tak docela zadarmo.
Práce šlechtí. 
Dravě kapitalistická společnost devatenáctého století vyvolala prudkou reakci těch, kteří tahali za kratší stranu provazu, dělníků plně závislých na vlastnících výrobních prostředků, stejně jako intelektuálů, kteří si uvědomovali neudržitelnost tohoto stavu. Mnohem dál než Karel Marx šel tehdy papež Lev XIII., protože práci chápal komplexně i jako spirituální koncept, který se uskutečňuje skrze konkrétní vztahy. Definoval například spravedlivou mzdu v podobě, která se v naší poměrně bohaté a sociálně solidární společnosti nenaplňuje ani dnes.
K telefonátu mezi Bratislavou a Brnem přizvala Martina tentokrát slovenského odboráře a spoluzakladatele občanského sdružení Pracujúca chudoba Jána Košče.

Papež, který nevládl, ale sloužil. Nebo vládl tím, že sloužil?

"Bratři a sestry, dobrý večer. Víte, že povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. Zdá se, že mí bratři kardinálové pro něj šli až na konec světa.“ 
 
Nenucený vtip prvních slov nově zvoleného papeže Františka z balkonu svatopetrské baziliky dával tušit, že mnohé bude odteď jinak. A bylo. Po celých dalších dvanáct let.
 
Co znamenal tento výjimečný člověk pro Jana? A znamenal vůbec něco pro Martinu? Papež je nejvyšší představený katolíků, přesto zcela zjevně zasáhl mnohem širší spektrum lidí. A Martina není výjimkou. Čím to je? Jeho lidskostí, autenticitou, blízkostí? Patrně nezasahovalo to, že byl papež, ale že to byl zrovna on, člověk František. Otevíral i lidem nevěřícím duchovní rozměr bytí? Také o tom je mimořádný díl podcastu Neverím, v premiéře den před slavností Františkova pohřbu.